Měla jsem chuť napsat něco... něco, co jsem ještě nezkoušela. Napsala jsem tedy drabbles (povídky o stech slovech)...na téma New York. Asi jsem se trochu nakazila Allenismem..nebo Jarmushismem... nebo je to můj tipický humor, já už vlastně ani nevím, co je mé, či převzaté. Ale to pravděpodobně nikdo, všichni jsme výsledkem současně probíhajícího konstantníhoovlivňování.
Nebo je to vše podmíněno tím, že je půl jedný a běží mi tu v podkladu nějakej film, kde se pořád melodramaticky křičí francouzsky nebo nahlas souloží. A hraje na klavír.
Nebo je to vše podmíněno tím, že je půl jedný a běží mi tu v podkladu nějakej film, kde se pořád melodramaticky křičí francouzsky nebo nahlas souloží. A hraje na klavír.
Vše je mimochodem inspirováno událostmi, situacemi, lidmi a věcmi, které jsem za ten týden měla tu čest potkat. Byla to jízda.
Komentáře i kritika vítány.
Miluji vás.
Central Park:
Chtěla bych se stát veverkou. Poskakovat z větve na větev a nebát se pádu. Svobodně, bez závazku.
Ale mám strach z výšek, detail, trochu ironie.
Tohle město taky sahá do nebes. Ale bohužel si málo pamatuje.
Můj pokoj je v podkroví.
Veverek je hodně. Krmit se nesmí. Mají blechy.
Znala jsem člověka, který měl blechy, taky ho nikdo nechtěl krmit.
Myslíte, že by se ten malý hodavec urazil, kdybyste mu řekli, že všichni vypadají stejně? Pobíhají, plahočí se za potravou. Ovládáni svými základními pudy a ani o tom neví...
a občas je přejede auto.
Hmm, možná zkusím skákat po střechách.
The Secret of the Hudson river -
Z nahnědlé hmoty protékající největší americkou metropolí, a jenž nostalgicky vzpomínala na časy, kdy označení ,,voda" bylo pravdivé, se jednoho večera vynořily věci mnohem horší, než neblaze proslulí albínští kanální krokodýli. Tyto bytosti disponovaly extraordinérní inteligencí a silou a zarputilou touhou vyhladit lidstvo co nejkrutějším způsobem.
To vše nejspíše z nudy a bez jakéhokoliv racionálního odůvodnění.
Šiky odpudivých krvežíznivých tvorů se vyvalily na pevninu. Kterou obývaly miliony nic netušících tvrdě pracujících a bohabojných amerických občanů.
Ovšem nikdo si jich nevšiml, krom staříka ve vytahaném růžovém svetru.
Ten byl zadržen policií, když začal vyděšeně běhat a strhávat si ze sebe oblečení.
Žádné dítě nebylo touto událostí pohoršeno.
Modern Art:
Galerie, široký prostor... jediný exponát je ale zakryt hučícím davem.
,,Ten existencialismus, to šílenství ducha, ach, jak brilantní idea!."
,,Kapitalistický svině, jo, to vystih, jsou to všecko jen kapitalistický svině."
,,Lásko, proč nejsi taky umělec?...."
,,Pohleďte na tuto instalaci, vidíme zde dokonalý příklad konceptuálního postmodernistického směru...."
,,Za kolik?!"
,,Jaktože na to někdo přišel přede mnou."
,,Miluju tu kompozici."
,,Nefotografovat!"
,,....to jsem opravdu vystál tu frontu kvůli vypreparovanému králíku na zdi? Kde je v tomhle umění?!"
Poslední promluvší je rozzuřeným davem vyhozen z okna a ladně dopadá na dlaždice jisté uličky v Chelsea. Okolo projíždí zmrzlinářský vůz. Odbíjí půlnoc. Začíná nový den.
From brooklin with love:
Ještě nepřišla. Určitě zase někde vysedává.
Jdu na balkon, zapálit si, večery už jsou chladné.
Manhattan stále svítí, nikdy nespí, měli by mu předepsat prášky na spaní.
Hledat ji by bylo nesmyslné.
Musím se vyspat. Ráno budu stejně vypadat jako panda po zemětřesení.
Ráno, heh, narvaná podzemka, všichni spěchají do svých krásných čtvercových kotců.
Spěchají, protože vědí kam, je to moc hektické, moc … geometrické, nepříjemně jasné, ikdyž v jistém smyslu uklidňující.
Ještě nepřišla, snad je v pořádku.
Jsou ochotní, usmívají se, čas a úsměv tam znamenají peníze, doslova.
Bydlet tam, tak se zblázním. A ne, nezávidím... možná trošku.
Slyším cvaknout zámek.
…... Ten výhled je přece jen krásný.
